Na to, že Iveta Bellová (na snímku vlevo) už deset let studuje po volných chvílích hebrejštinu, se přišlo úplnou náhodou před více než dvěma lety při jedné z přednášek Tomáše Graumanna, židovského dítěte, jednoho ze šestašedesáti devíti, které zachránil sir Nicholas Winton před nacisty.
O měsíc později už v rámci naší akce, kterou jsme připravili na Chebské dvorky, vykládala základy hebrejštiny na scéně knihovny naproti bývalé synagoze, která vyhořela při Křišťálové noci, spolu se svým on-line učitelem Achabem Haidlerem (na spodním snímku), chasidským Židem. Achab se vždy při označení, že je Chasidský Žid ošívá. Ne, že by to nebyla pravda, to on je, tomu se nevzpěčuje. Ale on nemá zbytečná, taková ta ´pí ár´ slova moc rád. Ale dost o Achabovi. Zpět k jeho žačce. I když je to těžké. Protože mluvit o žáku a nezmínit se o jeho učiteli snad není ani možné.
Podle židovských zvyků se totiž stává Rabim nikoliv člověk, který učí své vlastní žáky, ale až ten, jehož žáci začnou učit své žáky. Pak teprve má dotyčný nárok na oslovení Rabi. Takže se dá říci, že Achab je vlastně Rabi.
Když se zeptáte Ivety Bellové, na první pohled obyčejné ženy (když ji poznáte, slovo ´obyčejná´ vám moc nejde přes rty či klávesnici, její živá energie si vás podmaní a když ne, tak vás zaručeně dostane její charakteristický smích), kdy se setkala s Achabem a začala se u něj učit hebrejsky, odpoví vám tak, že vás to trochu zarazí. „No, on přišel ke mně domů,“ odvětí automaticky. „Aha, takže ty jsi ho pozvala?“ zeptáte se. „Ne, on tam prostě přišel s jedněmi našimi známými,“ vysvětluje.
Už to začíná být logické. Ono vše kolem židovství, hebrejštiny, Achaba či Ivety je ´logické´, jen to musíte rozplést z toho lehkého chaosu, který vše jemně zahaluje. Ale tak to právě s tím vším je a dává to smysl. Vše rozpleteme, nebojte se. Iveta i přesto, že se s Achabem seznámila, se nakonec až po několika letech s Achabem zase spojila, našla si jeho hodiny hebrejštiny na internetu a začala se ji učit. „Moje motivace byla taková asi nepraktická, spíš romantická. Hebrejštinu jsem se začala učit, abych si mohla přečíst Bibli v originále,“ vysvětluje. U hebrejštiny už zůstala a začala zlehka objevovat tajemství znaků a souvisejícího Talmudu.
A vzhledem k tomu, že jejím učitelem je kontroverzní liberální Žid Jaroslav Achab Haidler, který nedělá nic polovičatě, dnes už má i ona sama své žáky, které učí ve svém volném čase.
Iveta nejprve podnikala, poté působila jako opatrovnice v dětském domě, pak pracovala v internetové prodejně s elektronikou a dnes zůstává pořád v obchodě. Hebrejštině se věnuje s krátkými přestávkami ve svém volném čase už deset let a nehodlá s tím nikdy přestat.
Každý znak má trojí výklad – je písmenem i číslicí a navíc má v sobě symboliku
„Hebrejština do mne vlévá energii, když otevřu učebnici nebo Tóru, úplně mě ty znaky vtáhnou,“ říká Iveta Bellová. „Po té první akci se SeeMedia, kdy bylo všechno hodně medializováno, ke mně začali chodit známí, kteří vůbec netušili, že se tomu věnuji. Původně jsem nebyla moc ráda. Byl to můj malý soukromý koníček. Takové tajemství. Učím se u Achaba a velice se skláním před jeho hlubokými vědomostmi a rozhledem. Věděla jsem, že znám jen zlomek toho, co on,“ líčí.
„Rozhodně bych neměla odvahu začít vyučovat. Pak se mě ale ti lidé začali ptát, kde by se mohli hebrejštinu učit. Byli z Achabovy přednášky absolutně uneseni. Tak jsme se domluvili. Scházíme se už rok a půl s přestávkami. Původně nás bylo pět, po loňském dubnovém Pesachu, kdy jsme v Chebu dělali instruktáž slavení židovských Velikonoc, se zase přihlásili další. Už je nás osm, a to jsou jen lidé z Chebu. Vůbec mě nenapadlo, že bude takový zájem,“ vypráví.
Na to, že se hebrejština se čte zprava doleva, si zvyknete rychle
„Hebrejštinu jsem se začala učit podle textů od Achaba Haidlera, kterého jsem potkala na jedné jeho návštěvě tady v Chebu,“ vzpomíná. „Zhruba před dvěma, třemi lety založil Achab bezplatný vzdělávací portál hebrejštiny, kde jsou také videolekce, které sám natáčí. On to umí vysvětlit neuvěřitelně jednoduše. Máte pocit, že hebrejština je skutečně hračka – takový ten sladký koláček, což je starý židovský zvyk. Když jsou dítěti tři roky, upečou mu rodiče tři koláčky – jeden ve tvaru písmene א alef (a), které znamená počátek, druhý מ mem (m), značící prostředek a třetí ש šin (s) konec (ve smyslu ´všech věcí‘). Tímto gestem nabízí dítěti hebrejskou abecedu, a zároveň mu ukazují, že učení, jako talmud, ve smyslu poznání, je sladké a snadné – záleží na přístupu. A protože hebrejština je přímo prošpikovaná symbolikou a jemnými rozpory, které se paradoxně vzájemně doplňují, odkazuje to také na příběh Evy a Adama v ráji, kde snědli zakázané ovoce poznání, a tím to všechno začalo,“ líčí.
Člověk si prý zvykne rychle na to, že hebrejština se čte zprava doleva, brzy rozeznala i samotné znaky, které zároveň znamenají souhlásky, čísla a ještě má každý z nich symboliku.
Naučila se i samohlásky a přízvuky, které se píší většinou pod znaky nebo nad ně či ještě mezi ně. „Největší problém mi spíš dělá rozdílný způsob čtení některých samohlásek. Například písmeno ´e´ má několik variant. Buď je krátké, uzavřené nebo dlouhé, ale třeba to dlouhé čte Achab jako ´ej´, a takových rozmanitých odlišností je tam více,“ popisuje.
Mem מ – znamená vodu a čas
A jaký znak má nejradši? „Mám ke každému z dvaadvaceti znaků zvláštní vztah – to už je tak, že učení tóry říká, že když máte tomuto jazyku doopravdy porozumět, nestačí se ho pouze naučit. Musíte ho prožít a zamilovat si ho. Teprve pak jej pochopíte.
Achab tomu říká, že hebrejština je obranný jazyk. Když se ho učíte a nemáte ho rádi, tak se brání a své taje odkryje až časem. Proto je to nejen písmo, ale i učení,“ vysvětluje Iveta Bellová a hned se vrací k tomu nejoblíbenějšímu znaku. „Je to Mem מ . Vlastně písmeno M, znamená vodu a čas. Ve smyslu, že voda plyne jako čas, a navíc se počítá jako číslo čtyřicet, a to je číslo, které se často používá v biblické mytologii – čtyřicet dní byla potopa, stejně tak dlouho také pokušení na poušti (je ale až v Novém zákoně), čtyřicet let putování lidu Izraele pouští (opět před Velikonocemi). Pak mám také pěkný vztah k písmenu ג ‚g‘, to je Gimmel – velbloud, zároveň také stvoření, a také toto slovo je po přesmyčce základ známého slova Golem a znamená to, že velký chrání malého, moc hezké písmenko. Znamená trojku.
No a teď si představte, že právě z těchto písmen je složeno třeba slovo Gan, což je zahrada. To je zase úplně jiné slovo, ale zároveň má v sobě kód významu těchto znaků. Je to asi těžko vysvětlitelné takhle krátce, ale to je právě to, co se mi na tom moc líbí. To prostě v češtině ani angličtině není,“ uzavírá.
Iveta Bellová je naše externí spolupracovnice pro projekt V PAMĚTI SYNAGOGY.
